Osudové setkání
OSUDOVÉ SETKÁNÍ
Autor: Jitka Brhelová
Rok vydání: 2013
Cena: 250,- Kč (+poštovné)
************************************************************************************
Krimi, dobrodružství, akce, vtip i romantika nechybí v příběhu Osudové setkání.
V jezírku Washingtonského parku jsou nalezena dvě těla. Jak už to bývá, postupem šetření přibývají další.
Vyšetřování se ovšem dotkne našich hrdinů i osobně, a to ve chvíli, kdy je unesen jeden ze stážistů. Kriminalisté tak zjistí, že tento zločin je páchán někým, kdo má s federálním agentem a jednou antropoložkou nevyřízené účty. A pomsta zabijáka bude krutá...
Úryvky z knihy
Byl nádherný slunný den. Lehký, svěží vítr se opíral do větví stromů ve Washingtonském parku. Jen poklidnou hladinu malého jezírka sem tam rozvířila divoká kachna. A jako zrcadlo se tvářilo, když na své hladině odráželo postavu dvou lidí, stojících na jeho břehu. Dvou lidí, které v minulosti spojovala láska. Stáli takřka bez hnutí. Muž, atletické postavy s nádherně čokoládovýma očima se upřeně díval před sebe. Na ni. Její blonďaté vlasy se leskly v letním slunci jako zlato. Srdce měl sevřené, stěží vyslovil její jméno. Bylo to tak dávno, ale stále cítil bolest. Miloval ji. Kdysi dávno...
Pomalu otevřel oči. Nechápal, kde je. Co se stalo. Kolem něj byla jen černočerná tma. Podlaha, na které ležel, byla chladná. Celým tělem ho otřásla zima. Rucemi si protřel tvář a pokusil se posadit. V tu chvíli se mu zatočila hlava a bylo mu na zvracení. Palčivá bolest hlavy a silné hučení v uších, to bylo následkem surového a ostrého úderu do hlavy. Rukou si sáhl na poraněné místo. Cítil něco lepkavého na prstech. Jeho krev. Snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Jakým způsobem se sem vlastně dostal. Jediné, co si pamatoval bylo, jak sedí se svým kamarádem u baru a popíjejí pivo. Cesta domů taxíkem se mu jevila matně, ale i přesto si jí pamatoval. Vystoupil před domem, kde bydlel. Pak přišla zezadu tvrdá rána. Tma. Pokoušel se postavit. Před očima se mu zatmělo, až zavrávoral. Sesunul se zpátky k zemi a chytil se za hlavu. Bolestí sykl. Byl sám s poraněnou hlavou v temné místnosti. Nevěděl, jestli je den nebo noc. Nic neviděl, nic neslyšel. Byla mu zima a měl strach.
„Dědo, mámě se moc nelíbilo, že jsi mě vzal na ryby a už vůbec se jí nelíbilo, že tu budeme i spát,“ pravil malý chlapec, který šel se svým dědečkem po břehu jezera. „To víš, chlapče, máma má o tebe strach, aby se ti něco nestalo,“ odpověděl děda. „Vždyť jsem už velký. Nemusí se o mě bát. A nejsem tu sám, ale s tebou.“ „Máma tak dává najevo, že tě má ráda.“ „Aha. Už se těším, až budu dospělý. Můžu pak dělat cokoliv,“ usmál se chlapec a pokračoval dál, po vyšlapané cestě. „Dědo?“ zeptal se po chvíli. „Copak?“ „Co je to támhle?“ ukázal mladík prstem před sebe. „To nevím, chlapče. Pojď, půjdeme se tam podívat.“ Asi po třiceti metrech došli k místu, kde byly stopy po pneumatikách. Vedly do jezera.