Racionalita
Racionalita
1
Stála jsem před dveřmi jeho bytu. Nebyla jsem si jistá, jestli mám zaklepat nebo raději odejít. Uvnitř sebe jsem sváděla tvrdý boj. Boj mezi rozumem a srdcem. Vyhrával rozum. Mé racionální myšlení mě způsobilo už řadu problémů. Co se týká pocitů nebo lásky, tam to bylo nejhorší. Racionalita. Nejdůležitější součást mého života. Díky ní žiju. Vlastně přežívám. Někdy s ní i bojuji. Jako teď. Nakonec zvítězila. Ruku, ještě před chvílí nataženou a připravenou k akci, jsem si přiložila zpátky k tělu. Odvrátila jsem svoji tvář od dveří a odcházela...
„Kůstko? Co tady děláš?“
Známý hlas. Bála jsem se otočit. Co mu mám říct?
„Ahoj, Boothe.“ Kamarádsky jsem ho pozdravila. Jako vždy.
„Co tu děláš?“
„Já...přišla jsem tě navštívit.“
„Nečekal jsem tě.“ Měl na sobě bundu. Zřejmě šel někam ven. Z mé přítomnosti byl dost vedle.
Vycítila jsem to.
„Nechci tě rušit. Vypadá to, že někam spěcháš.“
„Jo...vlastně, už ne.“ Lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
„Tomu nerozumím.“ Bože, opět můj mozek boduje. Nechápu, jak to se mnou mohl tak dlouhou dobu vydržet. Už šest let.
Venku se zablýsklo.
„Tak jo.“ Páni, teď to příjde. Má rande. Měl. „Šel jsem za tebou.“
Wow. A je to venku. Co teď? „Za mnou?“ Blbá otázka.
„Jo. Chtěl jsem tě pozvat na večeři.“
„Mohl si zavolat.“ Už mlč a dál raději nic neříkej. Nebo to dopadne blbě. Pro tebe.
„Já vím. Ale řekla bys mi, že máš práci.“ Zná mě tak dobře.
„Jo. Ale dnes bych udělala vyjímku.“
„Stalo se něco? Jsi v pořádku?“
Vždy, když mě něco trápilo, tak to hned poznal. Nebo jsem byla tak snadno čtivá. Nebo, že by ta zatracená psychologie? Nesnáším jí.
„Ne.“ Stejně mu to řeknu. Jednou. Třeba ne teď. Ale někdy.
„Mě to přece můžeš říct.“ Podíval se na mě a já zcela propadla a začala se topit v jeho čokoládových očích.
„Já jen...Boothe...musíme si promluvit.“ Lezlo to ze mě jako...to je jedno.
Měl starost. Svoji levou ruku natáhl k mému pravému rameni. Lehce se ho dotkl. Na rtech vykouzlil nepatrný úsměv.
„Chceš jít na tu večeři?“
Jo, chci. Strašně moc chci. „Ne.“ Bože, co to říkáš, ženská jedna nešťastná. „Můžeme jít k tobě?“
Jeho strach zesílil.
„Dobře.“ Jeho ruka pevněji sevřela mé rameno. Otočil se a šel ke dveřím od svého bytu. Odemkl a vpustil mě dovnitř. „Nemáš hlad?“
„Mám.“ Byla jsem hladová.
„Objednám čínu.“
„Ne. Mám číslo na jednu skvělou italskou restauraci. Objednáme si těstoviny?“
„Fajn. Dej mi číslo. Zavolám tam.“
Podala jsme mu kartičku s číslem restaurace. Mezitím, co nám zajišťoval „žvanec“, jsem se uvelebila na sedačce. Po chvíli přišel. Tradičně. S lahví červeného vína a dvěmi sklenkami. Nalil vína a podal mi jednu skleničku. Přiťukli jsme si bez slov, jen s lehkým úsměvem. Usrkla jsem si vína a opřela se do sedačky. Nechtělo se mi mluvit. Teď ne. Bylo mi dobře. Opět jsem se napila. Podívala jsem se na Bootha.
„Chceš si promluvit?“
Nechtěla jsem pokazit večeři. „Později, jestli ti to nevadí.“ Tak nevím. Nepůsobilo to trapně?
Ještě chvíli jsme tam jen tak seděli. Pak se ozvalo klepání. Jídlo.
2
Začínala jsem být nervózní. Slíbila jsem, že po večeři mu všechno povím. Vnitřně jsem vyšilovala. Zřejmě i navenek, protože to poznal.
„Děje se něco?“
„Ne.“ Do úst jsem si vložila poslední sousto těchto naprosto úžasných špaget. Chvíli přežvykovala. Chtěla jsem polknout, ale byla jsem tak nesvá, že se mi to nedařilo. S plnou pusou jsem se pokusila napít vína. Konečně. Špagety sklouzly do žaludku. Nevím, jestli jsem to dělala schválně, abych oddálila onu chvíli, anebo jsem opravdu nemohla polknout. Podívala jsem se na Bootha. Dojedl svoji porci špaget. Využila jsem příležitosti, rychle vstala od stolu a začala sbírat talíře. Mile se na mě usmál. Znervózněla jsem ještě víc. Usměv jsem mu oplatila a zmizela do kuchyně. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám nádobí umýt nebo to nechat na Boothovi.
Stála jsem nad dřezem, když mě někdo uchopil za ramena. Otočil si mě tváří k sobě. Podlomila se mi kolena. V duchu. To napětí, které nás obklopilo, bylo tak velké, že na nějaké racionální uvažování nezbyl čas.
Vlasy mi zastrčil láskyplně za ucho. Přitom se hřbetem ruky dotkl mé tváře. Líce mi hořely vášní. Chtíčem. Snad tisíc mravenců pochodovalo mým tělem. Má touha byla obrovská.
„Řekneš mi, co se děje?“
Bože, ty jeho oči. Chtělo se mi řvát. Štěstím, že je v mé blízkosti. Objímá mě. Dotýká se mě. Touhou, která mě spalovala... Miluji ho!
Vymanila jsem se z jeho objetí. Odstoupila jsem a podívala jsem se mu do očí. Teď to příjde.
„Nevím, jak začít.“
Přiblížil se ke mně. Já zase ustoupila. Vůbec mé chování nechápal. Udělal krok směrem ke mně. A byl rychlejší než já. Nestihla jsem to. Pro jistotu, abych zase neucukla, chytil mě za ruce. Cítila jsem jeho teplo. Oči mě pálily. Co nejrychleji jsme mrkala víčky, ale i to po chvíli selhalo. Po tváři mi stékala slza. Jeho sevření pevnější. Udělala jsem další krok. Směrem k němu.
„Boothe, já mám strach.“ To nebyl dobrý začátek. Muselo ho to děsit.
„Z čeho? Kůstko, tak už mi konečně řekni, co se děje. Už nevydržím, jen tak, tady stát a dívat se, jak se trápíš. Jak..“ hlas se mu zlomil. Jeho čokoládové oči se zdály být lesklejší. Pochopila jsem to. Nesnášela jsem chvíle, kdy jsem plakala. Ale nejhorší bylo, když jsem viděla plakat jeho.
„Mám strach z toho, co příjde. Až ti to všechno povím.“
Tajil se mu dech.
„Zcela určitě to ovlivní naši budoucnost.“
„Ty mě opouštíš? Kůstko odjíždíš pryč? Už zase?“
„Ne! To ne!“ vykřikla jsem. „Je to mnohem důležitější. Těžší.“ Opět jsem mlčela.
„Mám taky strach, víš?“ Chytil moji tvář do dlaní. Musela jsem. Teď nebo nikdy.
„Miluji tě, Boothe!“
3
Na svých rtech vykouzlil ten nejkrásnější úsměv. Jeho oči jako by se leskly o něco víc, než kdykoliv předtím. Pochopila jsem to až ve chvíli, kdy si jedna slza našla cestu ven a jemně mu stékala po tváři. Lehce jsem se usmála. Palcy mi přejel po tváři.
Políbil mě. Tak něžně a hebce. Zcela jsem propadla pocitům. Pak najednou přestal a odtáhl se.
„Miluji tě, Kůstko. Od prvního dne, co jsem tě viděl.“
„Boothe!“ Vykřikla jsem tak vzrušeně, až mě to překvapilo. Znovu jsme se políbili.
Nějakým, ne mi zcela známým způsobem, jsme se dostali z kuchyně do obýváku. Pořád jsme se líbali. Ocitli jsme se na pohovce. Jemně mi stáhl tenkou šálu, kterou jsem měla omotanou kolem krku. Pohled z očí do očí vystřídaly polibky. A zvuk telefonu. Další případ.
Booth mě naposledy políbil a sklouzl na podlahu, aby vzal z malého konferenčního stolku telefon.
„Máme případ, Kostičko.“ Byl smutný. Případem to nebylo.
„Fajn. Půjdu se upravit a můžeme jet.“ Pokusila jsem se o úsměv. Ucítila jsem pocit trpkosti. Dnešní večer měl být zcela vyjímečný. Pro oba.
V koupelně jsem stála před zrcadlem a přemýšlela nad posledními okamžiky. Byla jsem šťastná. Znovu jsem si namočila obličej do vlažné vody. Když jsem opět zvedla hlavu, nebyla jsem sama.
Výraz v jeho tváři byl neutrální. Otočila jsem se k němu tváří. Podal mi ručník, abych si usušila obličej. Když jsme si odtáhla ručník z obličeje, stál pořád na svém místě. Políbila jsem ho. Jeho ústa byla měkká a sladká. Milovala jsem tu chuť. Milovala jsem jeho.
„Musíme jet, Boothe.“ Odtáhla jsme se od něj a odešla do obýváku pro věci. Přišel hned za mnou. Vzal si bundu a klíče. U vchodových dveří jsme se naposledy políbili. Pak jsme vyšli na chodbu. Booth za námi zavřel a zamknul. Jeli jsme vstříc novému případu. Novému dobrodružství. Ale něco bylo jinak. Už jsme nebyli jenom kolegové. Parťáci. Byli jsme partneři, které spojovala velká láska k tomu druhému. Milovali jsme se.
KONEC